Již slepý autor psal s obdivuhodnou pílí tyto své rozpravy s pomocí přátel a spolupracovníků. Jde o práci naprosto ojedinělou, psanou velice emotivně - při zachování stylu vědecké práce - i jako vyznání. Autor se snaží tlumočit čtenáři své pojetí baroka - jako epochy, která touží postihnout za viditelným světem druhý svět, podle jeho slov svět duchový. Dokazuje to na přístupu k tomuto světu u mnoha rozličných osobností barokní doby - Terezie z Avily, Rembrandta, Ignáce z Loyoly, ale i Adama Michny z Otradovic a kupodivu i J.A. Komenského. Ideu doby barokní pozorně sleduje i v malířství, sochařství a architektuře. Zabývá se srovnáním baroka s předchozími styly - gotikou a renesancí nejen v idejích, ale i v pojetí hrdiny - za barokního hrdinu pokládá (a zdůvodňuje) Cervantesova Dona Quijota. Probírá církevní řády, které nejvíce baroko ovlivnily - Bosé Karmelitány a Tovaryšstvo Ježíšovo. Jim, ale i katolické inkvizici přisuzuje úsilí nastolit proti chaosu řád a zákon, což - pro nás paradoxně - vidí i u Komenského a Galilea. Zajímavá jsou Kalistova srovnávání - srovnává epochu baroka a osvícenství, zabývá se barokním pojetím kauzality, ale i srovnáním středověkého a barokního humoru (= sklon ke karikatuře). Velice zajímavá je i myšlenka určitého souznění baroka a judaismu. Protireformaci chápe jako výraz baroka, jeho základních tendencí a principů. Autor hledá stopy baroka i v době tzv. moderní - za barokního básníka pokládá i K.H. Máchu a Františka Halase; vzorem cesty moderního člověka k Bohu mu je Jan Zahradníček. Autor končí charakteristikou baroka jako polarizací mezi hmotným světem a duchovnem. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz