Autor vypráví tragický příběh z podzimu 1947, kdy se v newyorském penziónu setkává začínající spisovatel s polskou emigrantkou, která přežila koncentrační tábor, a s charismatickým židovským vědcem. Osobní tragédie hrdinky je podbarvena zážitky jimiž prošla a které jí znemožňují návrat k normálnímu životu. Věcné pasáže z Osvětimi se dostávají do souvislostí s americkým rasismem a vědomím, že konec války neukončil utrpení a traumata přeživších obětí. Kniha je působivou výpovědí o zlu a destruktivních silách v lidské psychice, o problému viny a kolektivní odpovědnosti za to, čeho se může dopustit člověk na druhém člověku. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze