Roháč na Sioně, který je přesvědčivým důkazem Čechovy lásky k husitskému revolučnímu odkazu, zůstal jenom torsem, nicméně torsem významným. S.Č. ,rozvíjí před námi úděsný obraz národního rozbroje, jak vyvrcholil bratrovražednou bitvou u Lipan, ukazuje přesvědčivě podíl jednotlivých vrstev národa na něm, i příčiny jeho, odhaluje zrádce národní, a posléze líčí síť lstivých intrik Zikmundových, horlivě podporovaných církev. feudály, proti pozůstatkům revolučních vymožeností husitských válek. Teprve v závěru dochované části vstupuje na scénu jako přímý aktivní dramatický činitel Roháč z Dubé: v okamžiku, kdy odmítá hrdě jakýkoli kompromis se Zikmundem a jeho přisluhovači, tedy v okamžiku, kdy se rozvíjí vlastní jádro dramatu, rukopis končí ... S.Č. tu ovšem zdůrazňuje národní stránku husitství, avšak zřetelně vidí i jeho hospodařské, sociální příčiny a zřetelně ukazuje chyby a příčiny úpadku husitského hnutí. A v tom tkví zároveň ona výmluvnost Čechova dramatic. zlomku: že ukazuje chyby a příčiny neúspěchů v minulosti, z nichž je možno i nutno se učit, ukazuje je s takovou jasnozřivostí, že se z nich můžeme a musíme učit i my dnes." ( Z dosl.) Zdroj anotace: Národní knihovna ČR