Snaží se vyjádřit situaci člověka, který se ocitá v neznámém prostředí a uvědomuje si svou závislost na jazyku, který přestává být pouhým nástrojem dorozumívání. Získává určitou samostatnost, vymaňuje se z moci jedince a dokonce jej začíná ovládat. Samotný jazyk komentuje své nové postavení se značnou ironií. Sleduje používání určitých slov, zaznamenává jejich oblíbenost, zneužitelnost i měnící se smysl podle situace i doby. Zamýšlí se nad složitostí verbální komunikace, která může vést až k nedorozumění. Prózu tvoří volný tok myšlenek, často bez logické návaznosti, který má v některých pasážích blízko k automatickému textu surrealistů. Autor bohatě využívá všech možností češtiny. Kombinuje spisovný i nespisovný jazyk, hodně používá synonyma, nevyhýbá se ani vulgarismům. Dílo, které poprvé vyšlo r.1991 v Paříži v Edici K Jiřího Koláře, nepatří k lehce přístupným a osloví asi jen úzký okruh čtenářů. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze