Román, složený z dvou původně samostatně zpracovávaných a vydávaných částí, zahrnuje léta 1824-1828, kdy byl A.S. Puškin vypovězen do pskovské usedlosti svých rodičů. Dílo je především lyrickou prózou, zachycující, jak se Puškinův mladý básnický talent vyrovnával s událostmi, jež v té době prožíval: se složitými a rušnými společenskými zápletkami, s širokým a velkorysým proudem života na venkovských šlechtických sídlech, s jihoruskou přírodou a tamním folklorem a s ohlasy politických událostí (řecké povstání, karbonářské hnutí). Text je prokládán citáty Puškinovy tvorby a ukazuje, jak se v jeho tvůrčí paměti přetvářely prototypy jeho stěžejních děl (hlavně "Eugena Oněgina" a "Borise Godunova"), jak básník přes všechnu živost a rozmarnost své povahy si stále silněji uvědomoval, že je politickým vyhnancem, a tím, že se sbližoval s lidem, organicky přecházel od osobní lyriky k básním, jež mluvily za celý národ; celek ukazuje, jak A.S. Puškin cestou své tvorby přicházel do styku s hnutím děkabristů a jak u něho došlo k přeměně básníka v bojovníka. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR