Pozoruhodné dílo, jehož výchozím bodem je fascinace autora nevšedním osudem neapolských kastrátů, kteří byli ve své době proslulými interprety operních děl Monteverdiho, Glucka, ale i Rossiniho nebo ranného Mozarta. Sám Porporino patřil mezi pěvci spíše k těm bezvýznamným, ale přes jeho příběh je strhujícím stylem nazřena atmosféra uměleckých i milostných vášní, sebezničujících životních postojů a složitého hledání vlastní identity. Protipólem Porporinova jakoby ztraceného života, vytrženého z přirozeného biologického vývoje, neuspokojeného ani uměním, je Feliciano, vnímající svůj úděl jako předurčení, jako cestu k absolutnímu naplnění duchovní a umělecké stránky života. Feliciano je hrdinou své doby, předmětem zbožňování a de facto i hlavním hrdinou knihy. Autor - homosexuál, vyrovnávající se s osudem člověka uznávaného pro své schopnosti, ale navždy stojícího mimo běžné konvence - vtělesnil však svůj pohled na svět, své pochyby o něm do postavy Porporina, jehož příběh vypráví v první osobě, neboť Porporino se svým pocitem nenaplněnosti a schopností kritického až tragizujícího vnímání života je postavou mnohem nadčasovější. Porporino aneb tajnosti neapolské je kniha především o zbytečnosti slávy a uznání pro skutečně výjimečného ducha a o sklonech k jakési vědomé existenční sebevraždě člověka, který považuje lidstvo za nehodné svého přínosu a který proto plánovitě rezignuje na jakoukoliv snahu o tzv.úspěch. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze