V květnu r. 1940 vtrhl německý Wehrmacht do Francie. Během přibližně šesti týdnů byla francouzská armáda, do té doby považovaná za nejsilnější v Evropě, poražena. Pro toto poměrně rychlé a snadné vítězství se vžil německý termín Blitzkrieg. Postupy německých tankových divizí ale rozhodně nebyly jen pouhou kopií teorie J. Fullera. Hlavní myšlenkou německého velení byla schopnost velmi pružného manévru, v jejíž prospěch se snažilo udělat maximum. Autor se na příkladu německých kampaní v Polsku a ve Francii a Zimní války ve Finsku pokouší prokázat nesprávnost představy o určující síle útočících tankových jednotek a jejich možnosti dosáhnout rozhodujícího prolomení obrany nepřítele. Porovnává výzbroj a počty francouzských a německých tankových jednotek, stranou neponechává možnosti a úkoly letecké podpory útočníků i obránců. Velký prostor také věnuje převážně neúspěšným operacím či nasazení tanků v západní Evropě po vylodění Spojenců, v severní Africe a Itálii, stručně také na východní frontě. Samostatnou kapitolu věnuje přecenění možností a selhání spojeneckého strategického letectva během 2. světové války. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze