Tragický příběh loupežnické milenky je zároveň kolektivním dramatem o záhubě rozvětvené rodiny šlechtických lupičů, odehrávající se v mladoboleslavském kraji "za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutnépotíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce". Román, v němž se plně rozvíjí Vančurův básnický jazyk, který na jedné straně upomíná na řeč starých biblí anáboženských spisů středověkých, na druhé na obhroublý, svrchovaně názorný a emotivní jazyk lidový (B. Václavek), ukazuje, že cizácký útlak učinil sice z mnohých českých šlechticů hrdlořezy a lapky, neoslabil však jejich základnívlastnosti - smysl pro opravdové rytířství, neuvěřitelnou statečnost, rodovou soudržnost a obětavost. To vše kontrastuje v díle s chladnou bezcitností, úskočností a cynismem královských placených žoldáků. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR