V 80. letech min. stol., kdy autor studoval "Kapitál", vznikly jeho dvě nejbojovněji socialisticky zaměřené hry - "Živnost paní Warrenové" a "Domy pana Sartoria". Zápletka této sžíravě ironické konversační komedie, vytvořená kolem postavy londýnského majitele obytných brlohů, který si velkosvětskou uhlazenost udržuje z příjmů, bezcitně vydíraných na chudých nájemnících, je sice svedena v přijatelný šťastný konec, tím útočněji však ukazuje, že jakýkoli náznak sociálního cítění je u příslušníka buržoasie jen potácivým ilusionismem, který vždy ustoupí peněžnímu prospěchu. Celá hra vyznívá v myšlenku, že pod elegantním a přitažlivým povrchem měšťanského velkosvětského blahobytu se skrývají špinavé zdroje příjmů z vykořisťování těch nejubožejších lidí. - Z autorovy předmluvy k hře vybral překladatel ukázky, které doplňují hru samu a jsou především částí autoportrétu velkého spisovatele první pol. 20. stol., spisovatele, který vždy zůstal přesvědčeným socialistou a stoupencem SSSR. (S použitím doslovu F. Tetauera.) Zdroj anotace: Národní knihovna ČR