Esej o struktuře vztahu člověka a moderní vědy byl napsán v říjnu 1968. Poukazuje na základní, vnitřní souvztažnost, pro niž nelze chápat člověka a vědu jako veličiny od sebe oddělené a jen svou vnější tváří vedle sebe čiprotisobě stojící. Vědu pojímá jako dialog člověka a přirody (v nejširším smyslu jakožto celého objektivního a předmětného světa), vytyčuje podstatnou odlišnost starého a nového pojetí vědy a její vývojové tendence. Určuje irelaci vědy atechniky a probírá problém vědecké autonomie. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR