Analýza narativního diskurzu odhaluje jeho dvě základní formy - fiktivní vyprávění a historiografii, permanentně spjatou s vypravěčským porozuměním. Historik sice konstruuje časové parametry podle toho, jak to vyžaduje předmět a metoda, avšak smysl konstrukcí má pouze odvozený od vypravěčských konfigurací a jejich prostřednictvím se váže k časovosti, jež je charakteristická pro svět jednání. Historické poznání se odvozuje nepřímo z vypravěčského porozumění za předpokladu zachování vědeckých ambicí. Z tohoto východiska Ricoeur přistupuje k rozboru vztahu mezi psaním dějin a vytvářením zápletky. Cílem je postihnout vazbu mezi specifickým historickým a fiktivním vyprávěním. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze