Ve svém šestisetstránkovém eseji, který vznikl jako výsledek mnohaleté soustředěné práce o samotě, podává Josef Šafařík (1907-1992) zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži. Šafařík spatřuje smysl této události v tom, že Ježíš, který měl na Golgotě proti sobě veškerou myslitelnou moc, dokázal svým činem proměnit smrt-ortel ve smrt-apel, ve výzvu, jež proti neustále rostoucí moci prosazuje svobodně jednající osobnost. Ve světě posedlém mocí zní Šafaříkův hlas varovně, ale také pevně. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz