Ve svém novém básnickém cyklu autor vědomě navazuje na svébytnou poetiku, kterou naznačil již ve svých předcházejících pracích. I zde totiž nalezneme snahu o sevřený tvar, v němž dominuji pocity ohrožení, obav i úzkostí. Tyto pocity Fabian demonstruje i v těch verších, jež jsou sice psány se stejně naléhavou potřebou stručnosti, avšak zdánlivě postrádají jakýkoukoli formální úpravu, takže připomínají neuspořádané deníkové záznamy snového charakteru. Autora můžeme nepochybně zařadit mezi ty tvůrce, kteří se ve svých úvahách nad lidským životem soustředí spíše na jeho odvrácenou tvář: pro Fabiana je typické pozorovat noční krajinu, hnojové šero, dávivý mráz či tmu, jež mu umožňují zesílit dusivé napětí jeho textů, v nichž vládnou pochybnosti a skepse. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz