V této knize dochází k setkání výtvarníka Jana Švankmajera s dvěmi hororovými povídkami kultovního japonského spisovatele Edogawa Ranpy. Jak ostatně Švankmajer popisuje, setkání s Ranpovým dílem bylo uhrančivé kvůli taktilnosti, která ho vzrušuje a dlouhodobě zajímá. Se zpracováváním hmatovosti v umění ostatně pracuje již od poloviny sedmdesátých let, a to nejen ve filmu, ale i ve svých výtvarných objektech i ilustracích. Ranpovy netradiční povídky jsou výzvou k jistému experimentování s hranicí pouhé knižní ilustrace, která se většinou chápe jako subtilní dopovězení, doprovod k převládajícímu textu. Švankmajer jde jinou cestou a nabourává takovou představu - chce svými ilustracemi poskytnout čtenářům další rozměr, tedy jisté zpřítomnění smyslových a hmatových pocitů. Zároveň se v takovém ztvárnění nezapře jeho filmové vidění - rozfázovaná animace dodává povídce rozměr v tradici stroboskopu, resp. v tradici pověstného Linnettova kineografu, čili řadě obrázků jdoucích za sebou a vytvářejících pomocí listování iluzi pohybu. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz