Studie o celoživotním díle herce a režiséra K.S. Stanislavského, reformátora ruského jeviště a tvůrce proslulého systému, podávajícího poprvé ucelenou a úplnou teorii herecké tvorby a zdůvodňujícího zákony jevištního umění. Autor ukazuje, jak se zásady systému vyvíjely jako přímé pokračování idejí ruské klasické dramatické tvorby (Gribojedov, Puškin, Gogol, Ostrovskij, Tolstoj, Čechov, Gorkij), pokrokové estetiky (Bělinskij, Černyševskij, Dobroljubov) a ruské klasické školy jevištního realismu (herec Ščepkin). Vysvětluje, jak se jednotlivé složky systému formovaly v bojích a polemikách s představiteli různých směrů dekadentního a estétsko-formalistického umění a jak byly zásady systému uskutečňovány při práci na inscenacích, které byly stupni, po nichž Moskevské Umělecké divadlo dospívalo k umění socialistického realismu. Na rozborech časopiseckých materiálů a dosud neotištěných prací a poznámek Stanislavského kritizuje autor pokusy o revizi této jevištní teorie (Vachtangov, Mejercholl, Tairov, Akimov) a dokazuje, jak její spojování hereckého mistrovství s vysokými ideovými a morálními kvalitami jevištních umělců umožňuje dnešnímu sovětskému divadlu zobrazit celé bohatství vnitřního života sovětského člověka. Zdroj anotace: Národní knihovna v Praze