Tato kniha by se mohla klidně jmenovat „Proč si Češi lžou“. A to proto, že to je jedna z nejbolavějších a neustále se vracejících otázek našich moderních dějin. Lhát o vlastní minulosti je přece od věků znamením slabosti. Nedostatku sebevědomí a nedostatku poctivosti. Tak proč pravdivé historické vědomí, o tom, co bylo a jací jsme byli my sami, nahrazujeme báchorkami o vlastní dokonalosti, zrazované vnějším světem, osudem či okolnostmi? Pro naše studium jsme si vybrali poválečné období takzvané Třetí republiky let 1945 až 1948. Chvíli, kdy české společenství přijalo představu, že starý svět a s ním i jeho odpovědi zanikly a nový a určitě krásnější a spravedlivější svět „československé národně-demokratické revoluce“ právě začíná. Od prvního okamžiku to byla jen vylhaná iluze a asi zákonitě skončila nejdivočejší diktaturou lůzy, převlečené za „lid“ a „národ“, která během několika málo let a za nepředstavitelnou cenu rozvrátila stát i celé jeho společenství. Benešova tzv. třetí republika nevědomky napodobovala fašismus tak dobře, že se bez odporu a z vlastní vůle už na konci války stala prolhaným, antidemokratickým, násilným, korporativistickým, a ze všeho nejhůře, otevřeně rasistickým státem, který slovy o demokracii a novém začátku historie jenom maskoval svoji fašistickou podstatu. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz