Román běloruského spisovatele, který na příběhu jednoho zaměstnance krematoria ukazuje společensko-politickou situaci v Sovětském svazu v první polovině minulého století - masové represe, popravy, ale hlavně "bezvýznamnost" lidských životů.Petr Iljič Něstěrenko udržuje se smrtí důvěrný, každodenní vztah. Jako první ředitel moskevského krematoria, vybudovaného v roce 1927, pracoval na dvě směny - přes den probíhala kremace běžných sovětských občanů a v noci těch, které zatkla tajná policie a kteří skončili na popravišti. Něstěrenko spálil všechny: odpůrce režimu, údajné špiony i bývalé hrdiny revoluce. Pracoval v krematoriu až do roku 1941, kdy ho potkal stejný osud jako ty, jejichž těla zpopelňoval - přišla si pro něj NKVD a byl obviněn ze špionáže. Jeho životní příběh a neuvěřitelný osud daly vzniknout tomuto dokumentárnímu románu. Za každou scénou je také cítit reflexe společensko-politické situace dneška. Alegorie je jasná: nejkrutějším krematoriem jsou dějiny. Dějiny, pro které je jeden člověk naprosto bezvýznamný. Zdroj anotace: Národní knihovna v Praze