Jarmila Hannah Čermáková se od prvního verše noří do důvěrného světa svých představ, názorů a poznatků, do toulek, které se procházejí nejenom po rtech, ale i po blízkosti slov, měnících se v intimní, citově zabarvená sdělení. Lyrická linka, zprostředkovaná kultivovaným jazykem i slohem, se ovšem odráží i v básních, jejichž obsahová náplň se objevila již v autorčiných předcházejících sbírkách. Do popředí opět vystupuje blízký vztah k rómskému etniku, z veršů lze také rozpoznat básnířčino pouto k umění a literatuře (velmi často je zde třeba skloňován Franz Kafka, inspiraci přináší i Jiří Orten, Fráňa Šrámek, ale zní tu i motivy z Ference Liszta) i láska k Praze. Ale je tu i bolest a smutek, jež se promítají třeba v obrazu dětského hřbitova, v hodinách rozloučení či rozchodů. Ve více než stovce básnických čísel Jarmily Čermákové, týkajících se mnohem širší palety námětů než je v této anotaci vyjmenováno, tepe autorčin typický puls verše, jehož cílem je navzdory neklidu a horečnatosti dnešní doby rozžnout světlo v duších. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz