Šestá sbírka současného českého básníka (*1934) obsahuje civilně laděnou poezii, usilující o bilanční hodnocení i vyrovnání s životem a osudem.Do tří základních oddílů rozdělil Vladimír Martinec soubor těchto veršů a samotné jejich názvy ("Minulost", "Stáří" a "Smrt") naznačují, jakým obloukem se tentokrát jeho poezie rozklenula. Vzpomínky na dětství, mládí a dospívání jsou náhle nahrazeny pocity výhradně současnými, z nichž pro básníka vyplývá přirozená potřeba bilančních meditací. Najednou se dostaví jakési "vyprázdněné poznání", v němž převládá blízkost staroby a osamělosti, předtucha neodvratitelného příchodu konce, která například dává každodenní přítomnosti morového sloupu "na náměstí naproti škole" zcela nové, konkrétmější a také ostřejší souvislosti. Závěrečná část se mění v rozhovory se smrtí, v nichž ovšem autor nepodléhá zmaru, ale naopak se pokouší s tímto fenoménem hovořit smířlivě a mnohdy i s laskavým humorem. Čekání na smrt může být podle něho někdy i docela přívětivé a jak dále dokládá v Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze