Petr Mazanec se opět projevuje jako bytostný lyrik, který dokáže pracovat na minimální ploše, na níž vykresluje své oblíbené motivy. Podobně jako v předcházející sbírce Kdo v zlaté struny zahrát zná jsou i zde načrtnuty obrysy vzpomínek, které se přetavují v útržkovité básnické vyprávění. Velký prostor však zde zaujímá i inspirace literární tvorbou jiných autorů a dalšími osobnostmi z oblasti filozofie a umění. Mazanec se například v této pestré galerii zmiňuje o výrocích Emanuela Rádla, Milana Machovce nebo zkratkovitě přibližuje svůj dávný rozhovor s Ivanem Jirousem. V druhé vlně si ale všímá i výroků rázovitých vesnických obyvatel, pacientů v nemocnicích i lidí s nelehkým životním údělem. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz