LIdské tělo, do něhož pronikají odrazy skutečnosti takovou silou, že v oné katedrále kostí je náhle slyšet praskot lněných knotů - to je pouze jedna z mnohých autorčiných metafor, která se objevuje hned v úvodní básni. Naznačuje, že tentokrát se její básnický opus odehrává v obrazech, vznikajících v důsledku sledování záchvěvů okolního světa, vnímaného všemi tělesnými smysly. Tato možnost jí poskytuje příležitost uvažovat o nedostatku lásky, projevujícím se v bezradném životním stylu nebo v nenaplněných schůzkách v kavárnách, které byly jen ztrátou času a proto beze stopy shoří / v objetí jedlového slunce. Status lásky a dotyků není pro autorku samozřejmostí a spíše než realitou je pro ni v mnoha případech jen zbožným přáním či něžným záchvěvem snu. Jakoby se tento vztah přenesl i do jejího pozorování různých pražských míst a zákoutí, která vnímá a popisuje všemi póry a částečkami své bytosti a nachází v nich jak krásu a uspokojení, tak i smutek a rozčarování. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU