Komentář k původnímu LP 1 18 1863 z roku 1976: Jednoho podzimního večera zaujatě vyprávěl Ota Pavel o své představě zaměstnání. Chtěl být převozníkem. Na břehu řeky by měl malý domek a loďku a nejvíce by ho zajímal fialový západ slunce, když je řeka klidná a potom nejrůznější typy lidí, které převáží přes řeku: nešťastníky i fantasty, kariéristy i vynálezce, milence i opuštěné. Na platu převozníka by nezáleželo, záleželo by spíše na tom, jak by lidi poznal, aby o nich mohl psát. Ota Pavel činil v životě všechno pro to, aby především poznal lidi, o kterých bude psát. Proto vyjel s Duklou do New Yorku a nosil míče a dělal pomocníka, aby mohl psát o tréninku mezi mrakodrapy. Chodil za sportovci na stadión, chodil na stavbu, jel se podívat na lety na lyžích do Jugoslávie a potom studoval Frenštát, protože ho zajímal kromě Rašky taky místní fanda lyžařství. Sám kladenský rodák, jezdil na Kladno, aby dosvědčil, jak se z chudého města havířské balady stává moderní průmyslové město. Nazývali ho snílkem, Don Quichotem a já nevím čím vším, ale ani jedno to přirovnání nesedělo. Když jsem si prohlížel světničku Kolji Ostrovského v Soči, kde okno stínil strom eukalyptu, myslel jsem na Otu Pavla. Správce Ostrovského muzea mi vyprávěl o bolestech hrdiny-spisovatele, o tisíci zlověstných hodinách, které sžíraly mladého spisovatele, ale on se nepodal: takřka v hodině smrti diktoval svůj rukopis románu. V Soči, v malé světničce s bílou, tvrdou postelí a starým psacím strojem, jsem si vybavoval naše schůzky a rozhovory s Otou Pavlem. Kdybych napsal, že Otu Pavla zajímal především člověk, byla by to fráze, protože spisovatele ani nic jiného zajímat nemůže. Když napíšu, že z běhu maratónského zajímal autora právě ten maratónec, který sice doběhl poslední, ale na obrátce maratonu vzal jídlo a pití pro svých šest dětí, je to myslím přesná charakteristika Pavlova zájmu. V kontextu české literatury se objevilo jméno novináře spisovatele, jehož kniha "Smrt krásných srnců" bude vždycky událostí. A ta kniha poslední, ze které vám čte Jiří Sovák, to je ta "hlavní kniha života", jak říká leningradská básnířka a spisovatelka Olga Bergholcová. Pavel psal reportáže, scénáře, napsal reportážní knihu "Dukla mezi mrakodrapy" a "Plná bedna šampaňského", napsal knihu sportovních povídek "Pohár od Pánaboha" a "Syn celerového krále". O každé z nich se mnoho napsalo, diskutovalo, každá z nich přinesla inspirační zdroj, odkrytí další neznámé polohy člověka. Ota Pavel pocházel z havířské rodiny, bráchové i otec dělili duší na právo rukou a lopaty. Obdivoval se Hemingwayovi i Čapkovi, uznávál Čechova jako kronikáře srdce a společnosti, četl rád Faulknera. Miloval stručnost a věděl, že do života patří poezie. Miloval hudbu, řeku, lidi, a to i ty, kteří mu nevěřili anebo mu ubližovali. Měl rád děti a knížky. Měl rád mužnost a chytrost, a proto chválil Tarasova a sovětské hokejisty, miloval procházky Leningradem, stále snil o své řece a nejraději vyprávěl o praskajícím dřevu a krbu s ohněm, o teple, které ten krb vydává. Byl vášnivým milovníkem řeky, rozuměl rybám, protože ho nikdo na světě nepřesvědčil, že ryby nemají svoji rybí duši. V tom si byl podobný s Jozefem Krónerem. Ota Pavel ho jako herce miloval a asi ještě trochu víc mu herecky fandil právě pro to jeho bláznovství po rybách. Na rybách, při rybách a při meditování o rybí duši poznával znovu hlubiny lidského srdce. Chtěl napsat veliký sportovní román, ale nemohl se k tomu odhodlat. Psal chvatně, věřil, že musí psát každý den aspoň stránku a dokonale to plnil navzdory neúprosnému času a smrti, která na něj číhala. Byl těžce nemocen, ale svěřil se, že kdyby neviděl člověka ze dna životní propasti, neporozuměl by mu tak dokonale. Byl sportovním redaktorem v rozhlase i v novinách, nedělal rozdílu mezi novinářem a spisovatelem, protože vynikající novinář je lepší než špatný spisovatel. Ota Pavel byl vynikající novinář a vynikající spisovatel. Člověk a spisovatel obyčejně neví, kdy píše svoji "hlavní knihu života". Třeba hrozně chce a myslí si: to je ono. A ono to právě ono není. Anebo jenom tak, jenom tak jak dýchá vypoví to, co vypovědět chce a ejhle: na světe je kniha života. A kdyby byly ještě desítky a stovky dalších, jenom ta jediná nebo dvě útlé knížečky budou "knihou života". "Smrt krásných srnců" a "Jak jsem potkal ryby", dvě útlé knížečky, dohromady menší než jeden román, jsou "hlavní knihou" Oty Pavla. A jsou to také výrazné kapitoly české literatury. Převozník na břehu řeky, který čekal na fialový západ slunce, tolik lidí potěšil. Nejméně tak, jako kdyby jim nabídl svoji loďku. Tolik lidí dopravil na správný břeh, protože jim připravil nádhernou chvilku při čtení, stejně tak, jako kdyby vyjel se svou loďkou od chudého přístavu třeba na otevřené moře, kde loví rybář svoji rybu života. Měl rád rybáře na všech mořích kde byl, všichni byli jeho bráchové. On sám zůstal na břehu řeky. Smrt předčasně přetrhla sen, ale řeka plyne, loďka na břehu se houpá a příběh stále platí. Několik jeho epizod si poslechněte právě z této desky. Otakar Brůna Supraphon a.s. 2013 Tuto překrásnou nahrávku v interpretaci Jiřího Sováka posíláme v digitální podobě za svými posluchači u příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí Oty Pavla († 31. března 1973)