Fajánse v podobě jemné keramiky s oslnivě zářícím, barevně pojednaným povrchem reprezentují významnou součást středoevropského kulturního dědictví, které po sobě zanechali příslušníci náboženské sekty novokřtěnců. Její stoupenci se na Moravě poprvé objevili v roce 1526. Přicházeli v podobě názorově odlišných skupin, mezi nimiž se nakonec prosadili přívrženci tyrolského kazatele Jakuba Huttera, kteří se v moravském prostředí stali převládající novokřtěnskou komunitou. Ideová základna huteritů výrazně poznamenala provozování keramického řemesla, a zejména zhotovování fajánsí, jejichž technicky náročná výroba se ve zdejším prostředí rozvinula v posledním desetiletí 16. století. Po porážce nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byli novokřtěnci nuceni svá moravská sídla opustit. Většina z nich se odebrala k spolubratřím na západní Slovensko, kde pokračovala ve výrobní činnosti. Za zhruba jedno století vzniklo množství fajánsových výrobků, které patří k nejvyspělejším produktům tehdejšího uměleckého řemesla. Na základech novokřtěnské tradice se následně na západoslovenském a brzy také na moravském území rozvinula řemeslná výroba fajánsí, jež probíhala až do posledních desetiletí 19. století. Fajánse se tak staly rovněž neoddělitelnou a charakteristickou součástí lidové kultury západního Slovenska i Moravy. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz