Osmá sbírka představitele nejstarší básnické generace (*1934) přináší podobně jako v předcházejícím cyklu milostnou lyriku, psanou civilním či mnohdy až narativním tónem. V poezii Vladimíra Martince hraje kategorie lásky jednu z nejdůležitějších rolí. Stává se podstatným znakem jeho tvorby a není vůbec náhodné, že jí autor věnoval celou sbírku. Prostor tohoto opusu proto vyplňuje láska v nejrozmanitějších podobách, od prvních romantických vzdechů a nesmělé dychtivosti přes první opravdový vřelý vztah až k oslavě ženy jako symbolu sexuální touhy. Jsou zde i drobné příhody, v nichž jsou emocionální možnosti pouze naznačené, nebo výčitky i dojetí z dlouhého manželského soužití. Ale jsou tu i poslední sny a představy stárnoucího muže, jenž "potmě píše o polibcích a bojí se, aby je nezaplašil". Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze