Verše Slavomíra Kudláčka jsou znepokojivou reakcí na stav současného světa, který beznadějně směřuje vstříc propastným souřadnicím. Časy se mění, konstatuje autor hned v první básni. A přidává k tomu okamžitě několik neklidných ilustrací, jež pouze podtrhují nesourodost a nestálost, nejistoty a neklid lidské civilizace. Jakoby se člověk (a nejen on, neboť v autorových básních vystupují i různí představitelé animální říše) ocitl na okraji pekla, reprezentovaného přízračnými vidinami, v nichž dochází ke ztrátě milovaných, domova, perspektiv. Jakoby nás provázely letadlové lodi hřbitovů, jako bychom definitivně zapomněli hrát a naslouchat hlasu kytary a tak není divu, že do našich duší začne padat těžký déšť nejen s ozvěnou, ale i temnou předtuchou hlasu Boba Dylana. Možná, že ještě není pozdě se pořád ptát, / co hrozí, co je neodvratné. Stav věcí ale může být v blízké budoucnosti natolik alarmující, že jedinou alternativou těchto dotazů se stane už jenom elegické vyhlášení kapitulace, po níž už nebude nic... nic... nic... Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz