Wolkrova druhá básnická sbírka, nazvaná podle úvodní básně, vyšla v r. 1923 a stala se stěžejním dílem proletářské poesie 20. let. Titulní verše jsou básnickým vyjádřením poctivé a přesvědčivé cesty jinocha Wolkra ve Wolkra muže a komunistu. Básníkovo srdce "statečné a nesmlouvavé", podle jehož představ chtěl Wolker vytvořit "život člověka spravedlivého", jej přivedlo do revolučního hnutí, protože jedině tam jeho představa života splynula s představou druhých. Základem sbírky jsou balady, v nichž básník navázal na slavnou tradici balad Erbenových a Nerudových, jejichž klasické formě dal nový obsah; vyjádřil v nich bídu člověka dvacátých let i vzpouru proti ní. Vrcholem sbírky a vítězstvím Wolkra člověka je pochopení, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli, moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší, my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější". Zdroj anotace: Národní knihovna ČR