Kniha Heinze Jakoba Taubera Atlantida holíčských Židů, jejímž námětem jsou svérázné vzpomínky na židovské obyvatele městečka Holíč, je prózou v kontextu české literatury výjimečnou. Je tomu tak díky autorovu vidění světa i lidí v něm, jeho jazyku i literárnímu nadání, jež se dá přirovnat k nadání Karla Poláčka. Jsou stejného rodu: Tauberův pohled na lidi a svět je v postatě také laskavý, ale - spíše než poláčkovsky nenápadně ironický - ostřejší, doktorsky drsný. Oba autoři mají za své hlavní téma maloměstský život, jehož kontury a kvality se proměňují. V Poláčkově případě jde o proměnu možná bolestnou, ale běžící v přirozeném toku času. Tauberova próza je obrazem kdysi živého, zalidněného pikareskního mikrosvěta, který zmizel násilně, naráz v čase šoa. Tauber píše tak, jak by možná mohl psát Poláček po holocaustu. Jeho portréty postav a figurek městečka Holíče jsou často plné drsné ironie a despektu vůči malosti jejich počínání, jeho příběhy mají občas polohu tragikomedie, v podstatě to ale jsou balady. 1. vydání. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz