Bengálský literární modernismus se promítá do tvorby autorů od 20. do 50. let 20. století. Studie poukazují na vlivy a oboustranné inspirace modernistických autorů, indičtí autoři se inspirovali Západem podobně jako západní autoři Indií. Diskurs směřoval od naturalismu, symbolismu, revolučního romantismu, realismu, až k existencionalismu ve smyslu individuálním i sociálním, okrajově se dotkl i magického realismu a folklorismu. Společnými rysy modernismu bengálského i západního byla: detabuizace, dearchetypizace, deformalizace, kosmopolitizace, detradicionalizace (rovněž i proudy tradici obhajující). Naopak, specifikem bengálského modernismu na rozdíl od evropského je převažující národně patriotický charakter, rozporuplnost v přijímání západních podnětů, které vyvolávají představy koloniální podřízenosti. Bengálský modernismus se vymyká dekadenci, není pro něj typická. Pojetí práce je literárněhistorické a v širším smyslu literárněvědné. Mimoevropský společenskohistorický a náboženský kontext představuje po stránce obsahové, formální a ideové i poněkud odlišný způsob interpretace. Navíc, rozdělení země způsobilo bengálské kultuře (literatuře) rozpad na dvě odlišné tradice, i když se stejnými kořeny. Vznikly dva nové státy, ale i dvě národní společenství, v nichž dochází k jazykovému vzdalování (Východní Bengálsko a Západní Bengálsko). Bibliografie, ukázky textů, obrazová příloha. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze