Autor se nejprve zabývá předmarxovskou filosofií praxe, hlavně Hegelovou a Feuerbachovou a jejím významem, zdůrazňuje, že klasikové ruské filosofie nepojímali Praxi jako smyslové nazírání, ale jako boj člověka s přírodou a boj o její přetváření, že však nemohli dospěti a k historickému materialismu a proto rozhodující úlohu při přetváření přírody přisuzovali rozumu (idejím). Kritisuje americko-anglickou filosofii, na příklad pragmatismus, a vytyčuje zvláštnosti praktické činnosti dělnické třídy, vývoj její historické činnosti a Leninem i Stalinem na základě zkušeností z výstavby socialismu v SSSR provedené zobecnění historické praxe a výsledků vědy. Ukazuje, kterak praxe jednak zužuje, jednak rozšiřuje hranice použití vědeckých pouček. Velká pozornost je věnována dialektickému charakteru praxe jako kriteria pravdy a jednotě theorie a praxe jako vůdčí linii sovětské vědy. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR