Podle vzoru posledního Římana Boëthia (jehož osud také přirovnává ke svému) chce E. Rádl zanechat filosofický odkaz, který u něj mimo jiné znamená odklon od přírodních věd (svůj dřívější zájem o přírodní vědy charakterizuje v práci jako uváznutí). Kniha se zabývá různými filosofickými tématy a má často poznámkový nebo glosující charakter. Je živá stylem a bohatá na myšlenky a co se týče konstrukce kapitol, pak nám někdy připomínají Hegelovu Fenomenologii ducha. Čtení v zamyšleních E. Rádla (který byl jinak žákem i souputníkem T. G. Masaryka) je obsahem aktuální i pro dnešek. Příklon k Aristotelovi, kterého považuje za největšího filosofického ducha, zcela jasně prozrazuje jeho předchozí exaktní zaměření. V této souvislosti nás však může překvapit, že si zachovává odstup k renesanci (je v ní mnoho nahodilostí) a naopak s respektem vzhlíží ke středověku, jehož jsme, podle Rádlova přesvědčení, přímými dědici. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU Odkaz viz.zestátnění soukromého majetku