Soubor dvaatřiceti básní a krátkých povídek českého autora, které jsou zároveň jak jeho osobní zpovědí, tak i uměleckým vyznáním. V povídkách se Jakub Farský soustředí především na existenciální problematiku, v níž je hlavní důraz položen na otázky po smyslu lidského bytí a osudu. V této svébytně interpretované filozofické koncepci se proto v záměrném protikladu objevují nejen motivy zbytečnosti, ale i záblesky naděje. Autorovy básně lze pak chápat jako adekvátní doplněk k jeho prozaickým textům: vyjadřuje v nich převážně vnitřní pocity, touhy a přání, jež úzce souvisejí s názorovým světem člověka, jenž neúnavně hledá cesty, směřující k plnohodnotnému životu, ke štěstí a uspokojení. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze