Po debutu "Skrýše" přichází básnířka Tereza Šustková s dalším, vyzrálejším a koncentrovanějším souborem. Tak jako ve své první sbírce, i zde autorka na nerozlehlých půdorysech buduje intimní, avšak intenzitou nasycené prostory, v nichž pak pečlivě ohledává svůj vztah k Bohu, ke svým milovaným, k přírodě a vůbec k celému bytí, které tentokrát vnímá skrze obrazy vln dynamičtěji, jako závrať i uklidnění. I na zdánlivě klidné hladině všednodennosti, kterou žijeme, dokáže působivě zachytit jemné existenciální chvění. Jinak řečeno, dokáže se na známé podívat novým, jitřním zrakem a o nalezené tíze svědčit v silných, zasahujících verších. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze