Devátá sbírka je opět autorovou variací na nekonečný příběh lásky, jež se zde objevuje v narativním akordu a v civilně laděném pojetí. Představitel nejstarší básnické generace (*1934) opět přichází s poezií, která podobně jako v předcházejícím souboru "Láska" je rozložena do vyhraněně pojatých tónů, v nichž vedle intimních motivů hraje významnou roli i stárnutí či vůle odporovat nezadržitelnému plynutí času. "Jsem bez nároků, bez představ, / jsem jenom stárnoucí člověk, / co citově strádá", píše autor v jedné básni. Přesto však neztrácí víru a naději a dál, často s jakousi melancholickou pachutí, podniká další, mnohdy ovšem značně nahořklé exkurze do hájemství citových vzplanutí. Zároveň ale zůstává v této oblasti i ironickým realistou, neboť si uvědomuje, že "stáří ztratilo paměť / i lásku, / a touha trvá dál. / Bude hůř." Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze