Román dvaceti let cesty sovětské vesnice v Povolží od Říjnové revoluce přes dobu NEPu k počátkům kolchozů, přes jich výstavbu k blahobytu a kult. vzestupu vesnic. Rok za rokem prochází prostá podruhyně, jíž muž-krasnoarmějec padl, matka dvou chlapců, vývojem dědiny, třídním bojem, který třikrát vrcholí: když chudina zabrala statkářskou půdu, když kulaci zatajovali přebytky obilí a když se vetřeli do kolchozů a stali se žháři a zákeřnými vrahy. V revolučním přetváření venkova nejde ani Anna Michajlovna cestou přímou, i ona se teprve vlastními chybami učí a společnými zkušenostmi politicky roste. Co hořkosti bylo nutno snést, kolikrát kolchozní aparát zaskřípal, mnozí vystupovali a zase se vraceli, museli se učit organisovat práci ve velkém, ale práci si zamilovali a naučili se rozeznávat skrytého nepřítele a odhalovat jej. Anna má na mysli neustále budoucnost svých dětí, stává se vynikající pěstitelkou lnu, je váženou osobou v kolchozu i v kraji, je pozvána na poradu stachanovců-kolchozníků do Moskvy, mluví docela i se Stalinem a dostává se jí řádu hrdinky social. práce. A oba její synové? Ti už jsou vychováni v sovětských školách, nebudou již nuznými negramotnými pasáky kulakových stád, ale jdou do škol, jeden je traktoristou, druhý kolchozním účetním. Dnešní sovětská vesnice je již beztřídní a socialistická a podíl na tom mají miliony sovětských žen-matek, jako byla Anna Michajlovna. Zdroj anotace: Národní Knihovna ČR