Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU 2022: 1-25, 26-49, 50-76, 77-100, 101-126, 127-152, 153-176, 177-203, 204-228, 229-253, 254-278, 279-303