Začínali z ničeho. Měnili nájemní byty, později destinace, procestovali svět. Překonávali nástrahy hrozící ponorkou i dlouhá odloučení. A všechno, co je potkalo, unesli, protože byli DVA. S nimi láska a společný humor. Pokud zabloudili, pokaždé našli cestu ven. Příběh reflektuje rozdílný přístup i odolnost muže a ženy k běžným životním trablům i těžkým prohrám. Když muž klesá na kolena, propadá depresím, bývá to žena, kdo ho zvedá zpátky na nohy. Je tu pro něj a současně se dál stará o všední věci. Ví, že o radost ze života je třeba každý den znovu usilovat. Zatímco muž si zoufá, žena se směje, protože někdo se smát musí. Jsou tu i děti, vnoučata. Podstatu příběhu, poznání autorky próz Čas minisukní a Nepřestávej tančit, vystihují slova v závěru její třetí knížky Dokud jsme dva „...chtěla jsem pochopit, že je to možné. Aby chlap, v němž jsem viděla nezlomného siláka, přesvědčená, že ho dokonale znám, milující a milovaný, byl ve skutečnosti uvnitř tak zranitelný. Z nás dvou ten ohroženější." Ve chvíli, kdy je sražena na kolena jí nezbývá, než se zvednout a dál hledat smysl života. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz