První sbírka veršů východočeské prozaičky je albem drobných miniatur, rozehrávajích momentky uplývajícího času v náznacích epizodických příběhů. V poezii Olgy Landové se promítají živé portréty krajiny s "hlubokými vráskami polí", maloměstské náměstí s xenofobními náladami i nevydařený výlet k moři, jenž místo relaxace přináší deziluzi a rozčarování. Zásadní roli v této sbírce hraje příroda, která se tu ale projevuje většinou v tíživých barvách, v kulisách neklidného předjaří, v podťatých lučních květinách či ve zmzlých květech jabloní. Tyto obrazy jakoby v některých básních předznamenávaly metafory plynoucího času, v nichž jsou definovány intimní pocity a vztahy, jež se ovšem ocitají už za zenitem, až na samotném "konci lásky". Naděje na její zachování či obnovení tu sice ještě je, ovšem příliš nepatrná: zdá se, že vše zahaluje smutek z rozchodu a než definitivně "zamrznou slzy", přeletí nad hlavou ještě mnoho mračen havranů. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze