Debutová sbírka současné autorky přináší básně naplněné především tragikou a bolestí okamžiků, odražejících se v prožitcích a postojích mladé ženy. Většinou v prozodickém tvaru a také v chvějivém témbru uvažuje básnířka nad svou nepoddajností, nad tím, co je do ní pevně vrostlé, co jí přináší rozkoš i palčivost. Je to surová, zdrsnělá poezie, jež je však nosná svým pevným tvarem i naplno otevřenou, nemilosrdnou výpovědí, v níž trpící duše prochází martyriem úzkostných tíživých obav a smývá úsměv ze rtů. V básních Kateřiny Bartlové bloudí světci, člověk je "od okraje k okraji" jednou nezahojenou jizvou či otevřenou ránou, vše propaluje temno a i když vysvitne slunce, "kolem srdce zůstává krusta studeného masa". Přesto však, i když básnířka tvrdí, jak je "láskyprázdná bytost", se tu v závěru objeví cípek až bezelstné naděje, prodírající se do jednoduše znějícího konstatování: "a najednou bych chtěla žít..." Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze