Zahraniční politika Sovětského svazu 1917-1945 a analyzuje hlavní směřování sovětské zahraniční politiky v letech 1945-1991. V případě Sovětského svazu s jeho vysoce personalizovaným systémem vlády se do ní výrazně promítala i osobnost generálního, respektive prvního tajemníka komunistické strany. Autor vychází ze Stalinových snah prosadit pro Sovětský svaz výhodné poválečné uspořádání Evropy, které nakonec vyústilo ve studenou válku a sovětizaci zemí střední a východní Evropy. Chruščovovu koncepci mírového soužití komplikovaly jeho snahy vyrovnat se Západu, které byly doprovázeny vysoce chaotickou a riskantní zahraniční politikou. Brežněvovo úsilí o zmírnění napětí (détente) zase problematizovala sovětská aktivistická politika ve "třetím světě". Sovětská intervence do Afghánistánu pak znamenala konec détente a nástup tzv. druhé studené války. Krizový stav sovětské ekonomiky posléze přiměl M. S. Gorbačova, aby radikálně změnil východiska zahraniční politiky Moskvy: od marxistického, třídního a blokového přístupu ve prospěch řešení konfliktů a globálních problémů lidstva. Změna ovšem přišla pozdě - to už se Sovětský svaz pod tíhou vnitřních problémů a tenzí rozpadal. Zdroj anotace: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně