Sedmá sbírka poezie Zdeňka Volfa přináší opět duchovně laděné verše, založené na principu vycizelované stavby slova a přímého, zcela otevřeného sdělení.Zdeněk Volf i v této sbírce zkoumá to, co zná nejdůvěrnějí a nejvíce. To znamená, že naslouchá vlastním pocitům a otevírá vnitřní svět, z něhož pak tryskají sofistikovaná básnická sdělení. Na jedné straně v nich vystupují umělci různých dob a časů, na druhé se tu ovšem projevuje až drásavá emocionální obnaženost, rámovaná rozechvělým, přesto ale pevným sevřeným tvarem. Volf má nepochybně dar pro úsečnou, vystižnou zkratku, která ještě více a naléhavěji zpřítomňuje současný svět plný pochybností, v němž se jednou z mála jistot stává ponejvíce porozumění a přítomnost blízkého člověka, představující jedinečnou podobu lásky, která v úžasu poetického podobenství extaticky stoupá až do zázračných výšin liturgického zpěvu. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze