Michal Maršálek rozhodně nepatří mezi tvůrce, kteří se literárnímu řemeslu věnují s programovým úsilím. Jeho verše působí totiž dojmem, že jsou psány ve chvílích oddechu, kdy autor patrně přemítá nad smyslem života, nad jeho vymezením a prostorem. Zdá se, že tyto Maršálkovy úvahy jsou zároveň i ovlivněny jeho náročnou klinickou praxí, jejíž dozvuky můžeme v jednotlivých básních rozeznat. Asi není náhodou, že autor, jenž platí ve své odborné činnosti za jednoho z nejvýznamnějších specialistů na schizofrenii, se ve svých básních soustředí na vyjádření vnitřního světa člověka. Ty jsou formulovány strohým a úsečným, nicméně kultivovaným jazykem, který klade největší důraz na sílu samotného významu slova. Maršálek totiž záměrně svůj verš oklešťuje, a to takovým způsobem, že metrickou stopu v mnoha případech zaznamenává pouze jediným výrazem: jakoby se tak snažil ještě více dodat mnohem větší akcent zachycení lidského jedince v nejrůznějších etapách jeho konání - ať už se pohybuje v lyžařské kombinéze, na pohyblivých schodech, v Paříži nebo za volantem automobilu, který neodvratně směřuje ke smrtícímu smyku. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU