Půjde o příběhy, jež Arthur Conan Doyle prostě ignoroval, protože nepochopil. Pan Doyle stačil pochopit, že fosforem natřená huba psa baskervillského světélkuje, ale už ne to, co se děje v detektivovi, když kalafunuje svůj smyčec. Pan Doyle, původem lékař, byl s to vidět v prachu z kalafuny leda příčinu alergické rýmy. I čekaly dějiny na pisatele, jenž ví, jak se může rozklepat brada nad houslemi a jak dovede smyčec rozpíchat srdce. Jen takový pisatel by byl s to zachytit Sherlocka Holmese a jeho přítele na vrcholu zralosti, to jest na vrcholu rozpolcenosti. Ano, pánové byli rozpolceni, dr. Watson částečně, Holmes úplně, což panu doktoru Doylovi zcela uniklo. Ostatně, i kdyby neuniklo, byl by chtěl pány bezpochyby zase scelit, hnán svým zbytečně bujným optimismem. Jsem rozhodnut nedopustit takové levné scelení, vědom si toho, že právě rozpolcenost, trvalá a pokud možno se prohlubující, je znakem velkých typů tragicky hrdinských. Zdroj anotace: Zbozi.cz