Poezie Oldřicha Tibitanzla především čerpá z jeho niterného vztahu k venkovu a šumavské přírodě. Básník se cítí být přímo srostlý s tímto prostředím, které mu přináší nekonečné množství inspirací a zážitků. S vřelostí rovněž vypovídá o své lásce k zahradničení a zahrádkářství, o chalupářských slastech a strastech, o kouzlu prostých a obyčejných dnů, kdy je mu umožněno strávit tento čas v důvěrném sepětí s přírodou. Autor si rovněž všímá proměnlivosti ročních období, zvláště jarních a podzimních motivů, a neopomene ani zpodobnit doteky ovocných sadů, obilných klasů na starých polích, zamyšlených lesních zákoutí či modravých potoků a jezer. Zdroj anotace: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně