JAROSLAV VEJVODA, prozaik, nar. 1940 v Praze, kde vystudoval práva a publikoval malé prózy v časopisech Plamen a Host do domu a v novinách UK. Po promoci v roce 1962 a po povinné (tehdy ještě dvouleté) vojně psal odborné stati. V roce 1968 vydal monografii o demokratické kontrole a dělbě moci v ČSSR a 20.8. 1968 podepsal smlouvu redaktora obnovených Lidových novin (šéfredaktor A. J. Liehm, předseda správní rady Karel Kosík). LN však byly po vstupu armád zastaveny a teorie dělby moci, osvícenecky předcházející francouzské revoluci, uvedena v sovětské Bílé knize o kontrarevoluci v ČSSR. Reformisté ve státní správě přijali dříve zamítanou žádost a J. V. obdržel svůj první (a poslední) čs. cestovní pas. V září 1968 odešel přes vídeňský lágr pro uprchlíky a pracoviště mj. umyvače talířů u Bodamského jezera do švýcarského Bernu, kde jako pomocník na poště a v knihovně zvládal němčinu a v letech 1969 až 1973 postgraduálně studoval státovědu, dějiny novověku států středovýchodní Evropy aj. Přitom psal prózu a jeho knižní debut, povídky Plující andělé, letící ryby, vydalo v roce 1974 nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Péčí manželů Škvoreckých vyšly v letech 1977–1993 i další autorovy prózy: romány Osel aneb Splynutí a Zelené víno, povídky Ptáci a Provdaná nevěsta a filmová novela Honička podle scénáře k snímku Hunderennen / Psí dostihy, psaného s režisérem Bernardem Šafaříkem. Jeho knižní debut byl v roce 1975 v New Yorku odměněn prvně udělenou Cenou Egona Hostovského (porota: A. J. Liehm, Josef Škvorecký a Jiří Voskovec). Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz