Na minimální ploše se Jiří Staněk doslova oddává na ostří vyhroceným básnickým obrazům, které reflektují jeho vnitřní stavy, touhy, obavy a úzkosti. Verše, napsané Staňkových charakteristickým rukopisem, tedy sevřeným a strohým tvarem, mají v sobě hned nádech vzpomínky, touhu po návratu do dětských let i do období dospívání, které ovšem úzce souvisejí s bolestnou konfrontací současné situace. A tak samota a smutek se tu protínají s chlapecky erotickými sny, milostná vzplanutí se propadávají do stínů lítosti a stesku. V závěru sbírky jde Staněk ve své bezkněžské zpovědnici ještě dál a předznamenává již časové pásmo, kterým protéká ponorná řeka nebytí. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz