Eva Válková pracuje již více než třicet let v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Tady se také poprvé setkala s básníkem Karlem Šebkem, který byl v tomto ústavu několikrát hospitalizován. V rámci terapie se Šebek pokoušel v tomto zařízení i psát: dělo se tak pod patronací i za autorské spolupráce Evy Válkové, která byla ovšem předčasně ukončena Šebkovým záhadným zmizením, jež se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Neobvyklé autorské spojení přineslo plody v podobě tohoto cyklu, jehož vznik popisuje Válková tímto způsobem: Psali jsme rukou, vždy střídavě každý z nás jeden verš. Toto pravidlo však nebylo dodržováno zcela striktně... I z tohoto básnického torza lze však jednoznčně usoudit, že Karel Šebek byl neobyčejně výrazným básníkem v českém proudu surrealistické poezie. I tady prosakuje na povrch jeho výjimečný jazyk a styl, v nichž dominují obraznost a propady do temnoty kombinované se všudypřítomným strachem, v němž bytostně vnímá jak melodii noci ve svém nitru, tak i prokletý déšť tohoto světa. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz