Tato próza v některých bodech navazuje a odkazuje na román Pátrání: stejná trojice literátů opět objeví neznámý rukopis, předkládá jej a střídmě komentuje. Zatímco v Pátrání si Saer pohrával s kriminálním žánrem, pohybuje se nalezený rukopis Oblaka na hranici žánru dobrodružného. Mladý psychiatr z poloviny 19. století v něm vypráví o léčebně, kterou pomáhal založit v Buenos Aires charismatickému doktoru Weissovi, o nesnázích, do nichž je doktorova samorostlá povaha dostávala a především o cestě kontinentem, kterou podnikl s pěti nemocnými, aby je do léčebny dopravil. Apatický Prudencio, který v sevřené pěsti skrývá tajemství, jeptiška Teresita, prožívající svá eroticko-mystická vytržení, Troncoso s vůdcovskou mánií a bratři Verdeovi, z nichž jeden používá jedinou opakující se větu a druhý se pokouší mluvit zvířecí řečí, tvoří spolu s doktorem a doprovodem pikareskní skupinu, jež se po svém vyrovnává s nástrahami cesty, mezi nimiž nechybí ani ohrožení ze strany indiánských vzbouřenců. Bizarně dobrodružný půdorys je pro autora opět především příležitostí k rozvíjení filozofických úvah v košatých větách se snahou o postižení všech nuancí. Úvahy se dotýkají odrazů duše v prostoru, nespolehlivosti lidského rozumu a řeči jako nástrojů k pochopení světa i vágnosti hranice mezi normálním a abnormálním. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz