Hans Frambach, nepraktický plachý puntičkář, pracuje jako archivář v Institutu pro obhospodařování minulosti, kde je jeho úkolem pečlivá evidence i těch nejmenších svědectví o obětech nacismu. Jeho každodennost je složená z precizně opakovaných úkonů a podrobností, jeho společenský kontakt sestává z občasných přátelských setkání s jedinou kolegyní. Jeho posedlost přesností je nejen jakousi karikaturou německosti, ale také až autistickým útěkem do drobných jistot, v nichž se Hans schovává před obsahem toho, co tvoří náplň jeho práce. Hansovu mysl - a tím i celou knihu - tak prakticky vyplňuje jediné téma vztahu k minulosti, paměti a vině. Kniha je místy až chirurgickou pitvou, zkoumající stav dlouhodobého a oficializovaného pokání, které se mění na povinné vzpomínání na vinu, v němž se tragické osudy mění na kusé a bezobsažné zprávy a z nějž se to podstatné nezadržitelně vytrácí. Zároveň autorka dokáže skromnými prostředky přiblížit nešťastnou osobnost člověka, jehož vnitřní život je provždy ochromen mlhavou směsí kupících se pocitů viny a bezvýchodnosti. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz