Východiskem práce soudobého italského ekonoma je stav ekonomické vědy na počátku 20. století s dominantní úlohou teorie rovnováhy v podání Walrasově a Paretově, Marshallově a Fisherově. Na ni navazuje další vývoj, v němž vystupují do popředí ekonomové L. Robbins, J.A. Schumpeter, P. Sraffa, E.H. Chamberlin, J. Robinsonová a J.M. Keynes. Od Keynese přechází k novým směrům v hospodářské politice a k teorii ekonomické stagnace (Hansen aj.). Poté věnuje pozornost matematické ekonomii a ekonometrii, teorii plánování, kde si všímá i sovětských zkušeností, teorii hospodářské zaostalosti a dnešním problémům světového hospodářství. Závěrem se zabývá dnešním stavem ekonomického bádání. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR