Antonín Sova naznačil již ve své prvotině některé motivy a témata, které se pak objevují i v jeho pozdější tvorbě a stávají se stěžejním námětovým pilířem. Jsou to třeba básně pojaté v intimní rovině, jež se v této sbírce soustředí na zachycení dívčího půvabu, na okamžiky, kdy se ještě ne ze zcela dospělého dítěte náhle stává mladá žena, která vstupuje do odlišného světa než dosud znala. Sova už také inklinuje i k námětům sociálním, všímá si (ač je mu pouhých šestadvacet let) i dotyku stáří a s ním související smrti. Je tu jeho stesk a melancholie, vzpomínky na dětství, městské a venkovské záběry, které porovnávají rozdíly mezi oběma prostředími. I když má Sovova sbírka v názvu pojem realismu, není rozhodně dílem, které by kriticky reagovalo na dobovou problematiku. Sovův realismus je daleko střídmější: pokouší se analyzovat své dojmy a prožitky, které se s opravdovou upřímností a soucitem zamýšlejí nad vztahy ve společnosti a v běžném životě, jež ho ale hluboce neuspokojují a přinášejí mu většinou jen smutek a rozčarování. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz